Žraloci. Řekněte NE POBŘEŽNÍM SÍTÍM

09. dubna 2011
žralokŽraloci. Řekněte NE POBŘEŽNÍM SÍTÍM. Žraloků je asi na 350 až 365 druhů. Přesný počet není znám a dokonce se neustále mění. Např. v r. 2003 byl objeven v Kalifornii v Mexickém zálivu nový druh nazvaný jako Mustelus hacat. Takto jej pojmenoval jeho objevitel Juan Carlos Perez, a to podle označení pro žraloka v tamějším indiánském dialektu. Dr. Joe Quattro objevil v oblasti mezi Floridou a Severní Karolínou nový druh žraloka kladivouna. Od r. 1850 bylo jen v Indonésii objeveno přes dvacet nových druhů. Pro člověka je nebezpečných pouze asi 12 druhů, z nich pak nejvíce žralok bílý, tygří a bělavý.

Tak, jak se neustále přibližujeme a překračujeme hranice zvířecí zvíře, se stále častěji setkáváme i se živočichy, kterých se odedávna bojíme, máme z nich strach a proto se snažíme eliminovat tato setkání. Tak nastává i situace, kdy se člověk setkává ve vodě i s obávaným žralokem. Čím více je těchto setkání, tím více hrozí záměny člověka za žraločí potravu – tuleně. Jedním z kroků, jak ochránit lidskou, ale i žraločí populaci, je instalace ochranných sítí. V roce 1906 byli poprvé instalovány tyto sítě k ochraně turistů proti žralokům. V roce 1935 se také používali výbušniny na zabití žraloků, za použití této metody bylo několik stovek mrtvých žraloků, které vyplavilo moře. V roce 1937 začal síťový program. V 70. letech byl zaznamenán jediný smrtelný útok při existenci sítí v blízkosti pláží.

Příkladem instalací sítí je např. Queensland v Jižním Walesu, kde byl v r. 1962 zaznamenán zvýšený počet útoků žraloka na člověka. První metoda byla použita pod názvem Drumliny - což jsou velké rybářské sítě, druhá metoda byla použita pod názvem Buben Linky- aktivně zachycují žraloky, je vyrobeno z platového materiálu, který kotví v moři. V Queeslandu se každý druhý den kontrolují tyto sítě, používá se i hlídkový dozor. Tyto sítě se nahrazují každých 21 dnů. Jelikož je tato práce velice náročná, vypomáhají v této oblasti spolupracovníci s badatelskými úkoly, po dobu 24 hodin, v případě nouze 7 dní.

V Jižní Africe v roce 1980 byla použita metoda elektromagnetické žraločí hranice. Tato metoda se osvědčila, používá se zejména rekreačními a komerčními potápěči ve vysokých rizikových oblastech, tato metoda je stále považována v experimentálním stupni.

V dřívější době byli zkoušeny větší sítě, které měřily 70 cm, které se používali několik let. U oblastí, které jsou nejrizikovější, se dává přednost a stavba sítí je financována státem. Tyto ochrany stojí tisíce dolarů ročně. Jak taková síť vypadá? Každá je asi 107 metrů dlouhá, 7 metrů vysoká.přičemž sítě se mohou překrývat v úseku 20 metrů, nedotýkají se dna, ani nedosahují k vodní hladině. Volné místo zde je kvůli volnému průchodu mořských proudů či jiných živočichů, avšak těmito prostory do chráněných oblastí někdy pronikne i žralok a síť tak ne vždy jako ochrana skutečně slouží. Sítě jsou vyrobeny z černého nylonu.Oka sítí mají rozměr 30 cm čtverečních. Tím, kdo většinou dává souhlas, kde budou umístěny, nebo kde jsou zejména zapotřebí, jsou instituce, kteří se zabývají pozorováním žraloků. Právě zmiňovaná Jižní Afrika má na starosti bezpečnost lidí a kontrolují sítě pomocí institucí Natal Shark Board, která sídlí ve městě Durban. Jí patří sítě, v délce okolo třiceti kilometrů, které se pokládají na tři sta osmdesáti kilometrech pobřeží.

Sítě na žraloky jsou umístěny kolem pláží. Nenabízejí kompletní ochranu, ale z důvodů, že je menší riziko útoků žralokem na člověka. V Austrálii jsou síťové ochrany u 51 pláží. Pokud je jen jedna síť poškozená, opravy mají na starosti zaměstnanci nebo i potápěči. Tyto sítě se musí každý den kontrolovat, zejména pokud existuje riziko poškození – např. vlivem bouře, či špatného počasí. Instalují se také velké protižraločí sítě, které jsou specificky navržené pro žraloky 2 metry délky. Snaží se zredukovat počet potencionálně nebezpečných žraloků. Větší sítě mají 186 cm délky, a dosahují hloubky 6 metrů. Tyto sítě jsou nastaveny k přiléhavému břehu podle přílivu a odlivu. Roku 1995 byly v Hongkongu zaznamenány smrtelné útoky na 3 plavce jedním žralokem. Proto se vláda rozhodla nainstalovat protižraločí sítě na území 32 pláží. K ochraně turistů se používají i jiné metody a techniky, k nimž patří i dalekohledy, pomocí nichž jsou hlídány pláže a pobřeží. Tento způsob ochrany preferují státy jako např. Brazílie či Japonsko. Je zřejmé, že tento způsob ochrany není natolik spolehlivý jako je např. instalace výše zmíněných sítí.

Protižraločí sítě mají však i negativní aspekt. Pokud žraloci uváznou v sítích a nedostanou se včas zpět do moře, uhynou udušením, protože se do krevního oběhu nedostane kyslík, který nutně potřebují. Pokud je však žralok chycen kvůli rybolovu, jsou mu často velmi krutě a nelítostně odřezány ploutve, a na černém trhu ploutve prodávají v hodnotě okolo 1000 dolarů.

Pokud je chycený žralok ještě naživu v okamžiku, kdy jej příslušný pracovník nalezne, je bezpodmínečně vrácen do moře. V průměru je to 13 % žraloků, kteří jsou takto zachráněni. Je povinností nahlásit do Instituce Natal Shark Board počet žraloků, kteří uvízli v sítích. Mořští biologové umístí takto chyceným žralokům na jeho hřbet štítek, který je součástí speciálního satelitu ve kterém se zaznamenávají údaje, důležité pro instituce jako je právě zmiňovaný Natal Shark Board nebo Shark Attack File. Všechny tyto informace mohou v budoucnosti zjistit, který žralok byl v sítích a zachránil se.

Obvykle se však tato síť uvězněním žraloka poškodí a musí být nahrazena novou. Tato práce je pochopitelně velmi náročná a nebezpečná, neboť pracovníkům hrozí možnost napadení žralokem např. ve chvíli, kdy mu pomáhá s vyprošťováním. Sítě se instalují do vzdálenosti 200 metrů od pobřeží, v některých oblastech ale už do vzdálenosti 30 metrů od pobřeží a konec sítě je označován bójkou. Pokud se nějaký plavec dostane mimo tuto oblast, je posílán plavčíky zpět do bezpečnějšího místa. Nejvíce ochranných sítí je umístěno v Jižní Africe. Nejsou po celém pobřeží, ale v místě největšího výskytu žraločích útoků: jedná se zejména o oblast Dayer ostrov u Kapského města.

Jak je zřejmé, do sítí se často zachytí i ty druhy žraloků, které pro člověka neznačí nebezpečí. Často však již bývá pozdě na jejich záchranu – hlavní úlohu zde hraje rychlost záchrany. Neustále je vyvíjen tlak na různé státní instituce, aby ve všech oblastech, kde se vyskytuje člověk, byly sítě nainstalovány. Vše je ale přímo úměrné penězům, které vládnou světem, jako je tomu ostatně všude. Na nátlak veřejnosti začalo používat tyto ochranné sítě Španělsko. V ostatních evropských mořích je však menší výskyt žraloků, není tu zaznamenaný jediný útok žraloka na člověka. Proto nejsou v přímořských oblastech ochranné sítě instalovány.

I když jsou sítě primárně určeny na ochranu lidí před útoky žraloků, podle statistiky se bylo v sítích zachyceno: v letech 1972 - 1990 okolo 485 žraloků a v letech 1950 - 1993 okolo 94 delfínů. V průměru se do těchto sítí zachytí 1345 14 druhů velkých žraloků. Neustále se zvyšuje tlak ochránců přírody na odstranění sítí, protože v nich bohužel každý rok i přes pravidelnou kontrolu zahyne velké množství mořské fauny. A nejen že zahynou právě zmiňovaní žraloci, delfíni, ale i rejnoci, mořské želvy, a jiní mořští živočichové. Mrtvá zvířata, které se už nepodařilo zachránit, se posílají k vědeckým a veřejným pitvám, zejména do instituce Natal Shark Board. Nový jižní Wales používá velké sítě. Jižní Afrika a Austrálie jsou jediné země na světě, kteří používají sítě na žraloky.

Pokud dojde k útoku v situaci, kdy je na místě nainstalována ochranná síť, je okamžitě vyhlášen zákaz vstupu do vody, a to do doby, než jsou zkontrolovány a popřípadě opraveny znovu všechny sítě. Tam, kde sítě nejsou, jsou turisté obvykle varováni, aby byli více opatrní. Mohou nastat ale i zvláštní situace, kdy se musí odstranit všechny sítě na několik dní, např. v době sardinkového runu, zejména u pobřeží Natalu. Tímto místem táhnou miliardové houfy sardinek. Právě tento nápor je provázen vpádem žraloků z dalekého okolí. Pokud jsou proti žraločí sítě hodně zatíženy, je to první známkou, že se v nich zachytil žralok nebo jiná ryba. Každé tři týdny musí být sítě vytaženy, aby se z nich mohly odstranit přichycené řasy nebo mikroorganismy. Mimo tyto ochranné sítě však útoky žraloků pokračují. Bohužel není možné napnout sítě v délce 2000 kilometrů podél všech pobřeží. Doposud tedy platí, že jedinou ochrannou proti žralokům je systematické hlídání pláží, které mají na starosti plavčíci nebo zaměstnanci různých institucí. Toto jsou však kroky na ochranu lidí – na druhé straně však „stojí“ žraloci a jejich úhyn v sítích. Je tedy otázkou, zda- li není možné nalézt jiné postupy a to takové, aby docházelo k co nejmenším ztrátám na obou stranách.

Jednotlivých druhů žraloků je velký počet a z hlediska nebezpečnosti, ale s tím i související ohroženosti, stojí na prvním místě velký bílý žralok, odborníky také nazývaný Charcharodon Charcharias. Ten je od roku 1994 v Kalifornii chráněný. Bez této ochrany by mu hrozilo úplné vyhubení. Kalifornie dala souhlas k názvu Kalifornský kód a Regulace, což znamená, že pod tímto názvem je právě tento žralok zapsaný jako ohrožený živočišný druh a byla to také právě Kalifornie, která vydala jako první brožurku k zákazu zabíjení tohoto nádherného tvora. V Kalifornii je také zakázán i licenční rybolov. Kalifornie však není jedinou oblastí, kde je bílý žralok chráněný – toto platí např. i v Jižní Africe a Austrálii.

Snížení stavu velkého bílého bylo důvodem, proč Instituce Natal Shark Board vydala ustanovení o ochraně žraloků. Natal Shark Boards se zabývá nejen touto problematikou, ale i sledováním ostatních žraloků, kteří jsou na pokraji vyhubení. Přesto v některých státech, kde není lov žraloků zakázán, lovci neustále drancují oceány a žralokům uřezávají jejich ploutve, které se v oblasti Vietnamu používají na polévku, jež je tamějším národním pokrmem. Těmto lidem je pochopitelně osud tohoto živočišného druhu lhostejný. Jen pro zajímavost, za každého zabitého žraloka, resp. jen za jeho ploutve, je možné získat na černém trhu až 1000 dolarů. Jaký je vlastně osud žraloka chyceného do sítě? Pokud je žralok chycen do sítí, které jsou v moři umístěny na ochranu lidí (tj. aby se např. žralok nedostal do pobřežních oblastí, kde se koupou turisti), ochranáři mu mohou pomoci a vysvobodit ho. Pokud je však žralok chycen kvůli rybolovu, jsou mu často velmi krutě a nelítostně odřezány ploutve, které jsou poté dány do mrazícího boxu a předány do lodi, která je připravena s touto zásilkou odcestovat na místo určení. Zbytek žraločích částí, které nejsou pro lovce potřebné, jsou vhozeny zpátky do moře a jsou ponechány vlastnímu osudu. Často se stanou potravou jiným obyvatelům moří. V těchto případech již není možné zjistit, jaký druh žraloka byl zabit.

Lidé, kteří zasvětili svůj život žralokům, se mimo jiné zabývají údaji důležitými pro určení druhu žraloka, jakými jsou např. věk, váha či potrava. Mořští biologové tak umísťují na hřbet žraloka štítek, který je součástí speciálního satelitu, ve kterém se zaznamenávají tyto údaje důležité pro instituce jako jsou Natal Shark Board, Shark Attack File apod. Celý proces umístění tohoto štítku je poměrně složitý – nejprve je nutné znát výskyt určitého sledovaného druhu, poté je nutné jej nalákat na potravu, kterou má nejoblíbenější a jakmile je tohle všechno v pořádku, mohou se mořští biologové pokusit o umístění štítku – a to způsobem, který by samotného žraloka nezranil. Jde o velice namáhavou práci, protože každá chyba, která by se mohla vyskytnout, by mohla mít tragické následky. Nejenže by mohlo dojít ke zranění žraloka, ale i štítek se může znehodnotit špatnou manipulací a znehodnotí tak vlastní výzkum. Údaje získané tímto značkováním žraloků jsou důležité také k určování výskytu jednotlivých druhů žraloků v dané zeměpisné oblasti, celkovému počtu žraloků v daném místě, k určení řádu žraloka, ale i pro zjištění tkáně žraloka, následně DNA a slouží tak k celkové a velmi detailní analýze druhu. Výzkum pomocí DNA u žraloků je teprve v začátcích a bude trvat ještě několik let, než budeme schopni určit druh žraloka podle DNA. Toto je v kompetenci právě již zmíněných mořských biologů.

Mnozí lidé se často mylně domnívají, že se nemohou setkat se žralokem v evropských oblastech, ale podle výzkum již zmiňovanou instituci Natal Shark Board je dokázáno, že žraloci se objevují i v Evropě, i když pochopitelně ne v takovém množství, jako např. v tropických oblastech, kterými jsou Afrika, Austrálie, Indický Oceán apod. Ve zmiňovaných evropských oblastech se vyskytuje asi 130 druhů žraloků.

Jaké jsou celkové počty žraloků, kteří za svoji smrt „vděčí“ právě člověku? Každý rok se jedná o více než 100 miliónů a řada druhů se tak již dostala na hranici svojí možné existence. Situace je o to složitější, že reprodukční období některých druhů nastává až v pozdní fázi života - jako příklad můžeme uvést žraloka hnědého, který se žralok rozmnožuje až kolem dvacátého roku.

A proč jsou vlastně žraloci hubeni? Důvodem je zejména jejich maso. V některých oblastech je však zabití žraloka znakem mužství či je otázkou prestiže a uznání od okolí. V poslední době je hodně vyzdvihována nutriční hodnota žraločího masa, které je bohaté na řadu vitamínů. V souvislosti s lovem žraloků je hodně zmiňována např. Čína. Čína prožívala v letech 1985 - 1995 nečekanou explozi rozvoje čínské ekonomiky. Číňané nejen že zabíjeli mimo jiné žraloky „ve velkém,“ ale byli to oni, kteří dali jako první impulz k odřezávání ploutví žralokům za živa pro následnou konzumaci. Začali také podporovat vývoz žraločího masa a ploutví do okolních států – jejich ploutve jsou dnes např. ceněni a placeny daleko více než samotné žraločí maso. Tento průmysl se začal rychle rozvíjet – vylepšili se lodě na převoz žraločího masa, prostor pro jeho usnadnění, vylepšila se i elektronické navigace na žraloky.

Pokud žraloci opravdu vyhynou, bude to mít dopad na ekologický systém v oceánech. Henderson např. upozorňuje, že rozsáhlý a intenzivní lov žraloků v severním Atlantiku má zničující dopad na populaci mušlí, škeblí a ústřic. I když se těmito živočichy velcí žraloci neživí, jejich počet přesto klesá, a to v souvislosti se snižujícím se počtem žraloků – na jejich úkor se pak přemnožují jiní živočichové (např. rejnok maran atlantský), pro něž jsou škeble či ústřice potravou. Podle Instituce Natal Shark Board je vyhubeno přes 70 % žraloků. Jak uvádí Charvát, studie publikovaná v časopise Science vychází z dvanácti výzkumů východního pobřeží USA, které vznikly v letech 1970 až 2005. Z nich lze vyčíst, jak katastrofický pokles velké žraloky potkal. Podle údajů se množství kladivounů bronzových a žraloků tygřích snížilo za sledované období o 97 %, u populace žraloka velrybáře nebo kladivouna obecného je to dokonce 99 %. Toto číslo je alarmující a neustále se zvyšuje. Zatímco dříve bylo podél celého pobřeží Mosambiku hodně žraloků, zejména druhu žraloka písečného, v dnešní době je jich tam málo a je téměř nemožné zde některý z druhů potkat. V Jižní Africe je ale situace jiná – zde se tito žraloci se v této oblasti vyskytují více než v Mosambiku. Důvodem většího výskytu je pravděpodobně střídání proudů Arktického oceánu s Indickým oceánem - moře je zde chladnější, než ve zmiňovaném Mosambiku. Tito žraloci však nejsou jediní, kteří se v této oblasti přestali vyskytovat – týká se to např. i žraloka bílého či tygřího. Větší „štěstí“ než tyto druhy měl např. žralok modrý - je méně známý a lidé se o něj doposud příliš nezajímali, tudíž není v takové míře vybíjen. Jak však mořští biologové upozorňují, je jen otázkou času a na lidstvo tak možná brzy dočká katastrofálních důsledků svého hloupého a sobeckého jednání.

Zajímavosti ze světa žraloků

Žraloků je více než 350 druhů – přesný počet není znám a navíc s narůstajícími možnostmi výzkumu, ale také s rostoucí oblibou rybolovu, jsou stále objevovány nové a nové druhy

Největším žralokem je žralok obrovský, který dorůstá až dvacetimetrové délky. Nejmenším je světloun Perry, který má pouze asi 20 cm. Nejrychlejším druhem je žralok mako, který dokáže vyvinout rychlost až 32 km/ hod.

Žralok nikdy nespí – střídá pouze období klidu a aktivity

Většina druhů žraloků se musí neustále pohybovat, aby si zajistila neustálý přísun kyslíku do plic. Bez toho by zahynula.

Žraloci nemají v těle kosti, ale pouze chrupavky – to jim umožňuje lépe se ve vodě pohybovat.

Zuby žraloků se neustále obnovují.

Některé druhy žraloků se vyskytují i ve sladké vodě.

Průměrně se dožívají 25 let, někteří ale mohou žít až 100 let.

Velký bílý žralok vydrží bez příjmu potravy až tři měsíce.

Co se týče reprodukce: všech druhů se týká vnitřní oplození. Některé druhy jsou však živorodé, jiné vejcorodé. Žraloci se o svá mláďata nestarají. Sexuálně zralí jsou ve věku 6 - 7 let.

Publikováno v časopise Buddy 2007.

Pro časopis Buddy napsala: Jana Kupcová, FOTO: Tomáš Kotouč

Diskuse

celkem komentářů: 0 vložit komentář

Zatím nebyly vloženy žádné komentáře.

reklama
Buddy Potápění
On-line kalkulátor cestovního pojištění pro potápěče
Anketa
Anketa není vypsána.
archiv anket
Z našeho e-shopu
č. 65 - 2/2018 - březen/duben
č. 65 - 2/2018 - březen/duben
Galapágy, Marsá Alam, ponorka Reichenberg, test počítače a chytrých hodinek GARMIN, rozhovor s...
více z e-shopu
reklama pravni poradna zdarma, zpozdeny let